čtvrtek 21. března 2013

Být šťastná, krásná, milovaná....a nejíst - poruchy příjmu potravy

Ahoj všichni! Články nekosmetické se těší celkem velké oblibě, ale rozhodně se nemusíte obávat, že by jich tu byla v budoucnosti většina. Kosmetika je pro mě stále číslo jedna, jen mě baví občas odběhnout k jinému tématu.

ještě deset kilo dolů dáme, ne?

Dnes se budeme bavit o něčem, o čem se mluví dost špatně. Za co se většinou člověk stydí. Poruchy příjmu potravy - hnusné slovo.

Kult štíhlosti je v dnešní době neskutečný a na mladé holky je to trošku tlak. Hnusné tlusté kačeny přece nikdo nechce, nikdo je nemůže mít rád...ani ony sebe samy ne. Správně? 

Říká se, že si dívky (a kluci) můžou za PPP sami. To je do jisté míry pravda, ale taky není. Ona je to totiž nemoc, dlouhodobá choroba duše, ze které nevím, zda se člověk může někdy vyléčit. Působí na to mnoho faktorů, ale často se do spárů anorexie nebo bulimie dostávají holky vysoce inteligentní, schopné, šikovné, se spoustou zájmů...chtějí být prostě dokonalé. Chtějí mít aspoň jednu věc v životě, nad kterou budou mít moc. 

Je divné o tom mluvit takhle úplně veřejně, ale myslím, že tím mohu pomoct těm, které si něčím takovým procházely nebo procházejí, aby věděly, že nejsou samy. Já jsem totiž "měla" anorexii. Asi v sedmnácti letech jsem chtěla něco zhubnout (tehdy jsem vypadala zhruba tak, jako teď), protože jsem byla vždycky ta tlustá holka, které se spolužáci smáli a žádný kluk ji nechtěl. Jenže to šlo tak pěkně, že jsem hubla dál a dál...a najednou měla o dvacet kg méně. Nebudu vám lhát, nedostala jsem se na žádnou kritickou váhu, ale zkuste si mně představit o dvacet kilo lehčí - byl to rozdíl.

Ale on ten rozdíl je hlavně v hlavě. To, že si z hlídání váhy uděláte smysl života a nedokážete myslet na nic jiného než na jídlo. Když mi maminka zakazovala se vážit, tak jsem vůbec nevěděla, jakou mám mít ten den náladu, když nevím, kolik vážím - vždycky jsem totiž bývala po přibrání naštvaná a po hubnutí naopak veselá. Ale pokud jsem svou hmotnost neznala, tak jsem byla ztracená!

A já jsem měla sto chutí se dostat do nemocnice na kapačky, abych všem těm kolem sebe ukázala, kam až mě dohnali. Že to mají za to, za to posmívání a pošklebování. Chtěla jsem celému světu říct, že by měl přijímat holky takové, jaké jsou, a nenutit je k rádoby dokonalému tělu. Chtěla jsem křičet, že tohle jsou následky toho, co mi ONI udělali.

Kamarád mi jednou řekl, že jsem nějak moc hubená. Panebože, TO JSTE PŘECE CHTĚLI, ne?

Myslela jsem si, že štíhlá budu šťastná, ale můj život se scvrkl jen na přemýšlení o jídle. Sice jsem zažívala chvilkové radosti, ale taky jsem občas stála před zrcadlem a fackovala se za to, že jsem snědla jogurt. Občas jsem nedokázala vyjít schody z metra, protože mi ubývalo sil. Hádala jsem se s přítelem, protože jsem mu stále říkala, jak jsem tlustá. Rodiče ze mě byli nešťastní a já jsem jim chtěla udělat radost, tak jsem si nabrala ke snídani půl misky mléka a následně ji tajně vylila do dřezu. Lhala jsem terapeutce, ke které jsem nakonec šla sama od sebe, a ona mi věřila každé slovo. Celé dny jsem se sledovala a nenáviděla svou nemoc...a zároveň milovala.

Anorexie je choroba plná paradoxů. Můžou za ni oni, ale můžete za ni vy. Máte ji rádi i nemáte. Chcete ji i nechcete.

Z mého těla zmizela, ale myslím, že v hlavě zůstane napořád. Bude tu stále ten divný červík vzadu v hlavě, který mě bude nutit stoupat na váhu několikrát denně, snažit se nejíst a následně se hlady nacpat, říkat si, že tehdy, když jsem byla hubená, bylo vlastně všechno lepší...

Jestli bych si mohla přát jednu věc, tak aby se lidi sobě navzájem neposmívali kvůli postavě, která neodpovídá ideálům z časopisů. Aby to, že kočce v šestnácti narostou boky, pro ni nebyl impulz. Ono ano, ty holky nejedí ze své vlastní vůle, ale často je k tomu dožene podnět zvenčí. Nebo podněty. Spousta podnětů.

Já vím, že ne všichni dnes chtějí kostry z přehlídkových mol, ale mladé slečny často nabývají pocitu, že ten velký svět modelingu a filmu je ten ideální a skvělý. A pak si s nima kluk nezatancuje na diskotéce na táboře, protože jim lezou špeky z kalhot...

Chtěla bych, aby dnešní mladé holky měly silnou osobnost, která je bude chránit oproti nedomyšleným útokům zvenčí, aby si vážily samy sebe, aby se měly rády takové, jaké jsou a nenechaly si to nikým vzít. Pro mě už je pozdě, a možná o to víc vím, že je to strašně důležité. 

Furt je to pro mě divné...i po tom, co jsem dopsala tento článek. Takhle se odhalovat. Ale je to tak, je to součást mě a tak to bylo, nedá se na tom nic nalhat. Myslím, že to ze mě snad nedělá špatného člověka.

Budu se moc těšit na vaše komentáře!

Kristýna











50 komentářů:

  1. Ach,já snad ani nevím co na to říct .. I po té době,co od "té mojí" utekla,je hrozně těžké toto číst.
    Nejhorší na tom je,že jsem vážila 40 kilo,abych se líbila klukům,protože jsem byla strašně tlustá .. a teď mám o 30 víc a můžu si vybírat. Ale tehdy .. neviděla jsem to.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To člověk nevidí, až zpětně. Jsem ráda, že už je to pro tebe "kdysi".

      Vymazat
  2. Mas muj obdiv a respekt, ze jsi to zvladla a ze o tom pises.. najde-li se jedina holka, ktere pomuzes, stalo to za to! dnesni svet je divny s tim svym idealem krasy.. zatraceni navrhari gayove, kteri vnutili svetu predstavu, ze krasna holka vypada jako vychrtly nezletily kluk..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc! Také jsem si to tak říkala - snad to aspoň jedné pomůže.

      Vymazat
  3. Panejo, tohle vážně skvěle napsanej článek k zamyšlení. Myslím, že skoro každá žena nebo muž se někdy snažili více či méně držet dietu, nebo ji právě teď drží. A znám i pár případů, kdy jsou to celé měsíce, ba i roky, kdy si něco odpírají, protože zkrátka společnost touží po super štíhlých lidech. Být "normální" zkrátka není žádané. Jakmile tomuhle jednou propadnete, přesně jak píšeš, nikdy se toho nezbavíte. Budete pořád myslet na to, kolik toho jíte, zda to není moc, a jestli jste náhodou nepřibrali. Pak se špatně hledá ta rovnováha co je akorát. Je třeba si uvědomit, že komentáře na postavu, a vůbec všechny hloupé urážky a nadávky pochází od těch, které samotné něco trápí a nedokáží se s tím vyrovnat jinak než tím, že ublíží jiným. Nejtěžší je naučit se vážit si sebe sama, jaká/jaký jsem, a cítit se dobře ve svém těle. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky! Rovnováha se hledá fakt hrozně špatně, sama s tím bojuju a myslím, že budu už pořád. A s posledními větami absolutně souhlasím :).

      Vymazat
  4. Tela nemame proto, abychom byli stihli, obdivovani, vyhubli, nemocni, tela mame proto, abychom zili.
    Kulty extremni stihlosti, vysportovanosti, mladi... jsou ujete. Jako kulty cehokoliv jineho. Je dobre, ze o tom pisi ti, kteri maji osobni vhled !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Terezko! Doufala jsem, že osobní zkušenost pomůže lépe než nějaké obecné plky :)

      Vymazat
  5. Vždycky jsem si po přečtení tvých článků říkala, že jsi sympatická a chytrá slečna. Za tenhle článek si tě cením. No, ono, zeptejte se pár chlapů. líbíme se jim nenamalované, rozcuchané a v teplácích. Kolika z vás řekl váš přítel, že vám to sluší ve chvíli, kdy už vlasy potřebovaly šampon, měly jste kruhy pod očima, pupínek na bradě a byly jste z předchozího dne utahané a nevyspalé. A kolikrát jste zažili scénku, kdy vy totálně nadšené a muž: "Jo aha, ty máš nový účes?" :-) O tom, vypadat jak vysoustruhovaný obrázek z časopisu to není. Muži to opravdu nechtějí a i když máte oproti modelce dvacet kil navíc, klidně můžete ctitele přebírat vidlemi. Líbí se mi, jak jsi napsala, že když ti maminka zakázala se vážit, vlastně jsi nevěděla, jak se cítit. To je naprosto přesně udeřený hřebík na hlavičku. Nám jsou vnucované nějaké hodnoty zvnějšku a máme zcela vypnuté samostatné uvažování: "Tak, koupila jsem si novou sukni, dobře jsem se vyspala, dneska mi to teda fakt sluší, dneska dobrý." Místo toho jsme nadšený, že jsme zhubly o pět kilo a vážíme stejně jako ta modelka, co se někde vyjádří, že se po nocích futruje svíčkovou a nepřibírá (jo, leda ve snu, to určitě), takže má na 170 cm padesát kilo.
    Vůbec je pojetí krásy plný paradoxů. Polovina lidí se snaží hubnout i když nemá co. Spousta lidí by reálně zhubnout potřebovala a schytávají to ve smyslu: "Podívej se, mysli na svoje zdraví, zhubni, však to tak těžký není, chce to jenom chtít a mít vůli, tak proč nezhubneš." Ti přirozeně hubení to pro změnu schytávají taky, protože není možný jíst a netloustnout a určitě trpí anorexií. My jsme už v podstatě ztratili schopnost reálně zvážit, co je "akorát". Média nám podsouvají uměle vytvořený ideály vyrobený na počítači.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na té fotce jsi opravdu ty? Jsi přesně ten typ, který možná v pubertě neměl zrovna zástupy ctitelů, ale věkem krásníš, protože jsi zajímavá. Zatímco takové ty třídní kočky, okolo kterých se v sedmnácti motal každý kluk, začínají po dvacítce vypadat tak nějak tuctově. Taková ta unyle modelkovská krása z časopisů, to ne, ty jsi jiná. Upřímně řečeno, o deset kilo lehčí než na té fotce si tě představit neumím, máš ruce i nohy fakt hubeňoučký. Jen máš prostě to, co většina žen u nás, tvarované boky. To je ovšem jinak tvarovaná postava, tenhle typ se k chlapecké figuře bez křivek, kterou disponují modelky, nikdy neprohubne.

      Vymazat
    2. Děkuju, Sisi, a já se zase vždycky při čtení takovýhle krásných komentářů červenám :). Měl by se dnes více dávat důraz na zdraví, na styl života, na sport, vést k tomu už děti - a ne jim místo toho nutit nezdravé ideály, podkopávat sebevědomí a brát jim sebejistotu, protože to často člověku zůstane velmi dlouho.Na fotce jsem já mínus 10 kg :). Boky mám, ty už asi nikdy nezmizí, ale snažím se je brát jako svou součást. Ještě jednou díky!

      Vymazat
  6. Klobouk dolů takhle jít s věcmi ven, za tento článek si Tě vážím velmi.
    Ono s těmito poruchami, které vycházejí z hlavy je to celé ošemetné, říkat, zda si za to člověk může či nemůže sám, se nedá. Ať už jde o PPP či různé závislosti. Je sice fakt, že ani jednou z věcí jsem neprošla, ale z blízkého okolí moc dobře vím, jak těžké je těmhle věcem utéct.
    Jsem moc ráda, že i když rozhodně nejsem modelkovská postava, dokážu mít ráda sama sebe.
    Ráda bych ale všem, kteří se perou s červíčkem v hlavě, popřála mnoho sil. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju. V dnešní době často člověk propadne něčemu nekalému, žijeme divné životy, že do různých závislostí spadáme tak snadno. Jsem ráda, že jsi sama sebou a máš se taková ráda, palec nahoru ;)

      Vymazat
  7. Chápu, že o tomhle se musí mluvit špatně. Mě to chytlo okolo 14 let. Žádná snídaně, žádná svačina, žádný oběd, žádná svačina, k večeřo 2 rohlíky a 3 použky kapie... Měla jsem 48 kg při 168 cm, což není ten nejhorší extrém, ale našlápnuto jsem měla dost...
    Pomohla mi až kamarádka, která tím trpěla rok před tím. Vzala si mne stranou a řekla mi, že tohle nemá cenu a že už to jen a jen horší, když nepřestanu. Tak mne to vzalo, že někomu na mě záleží a všiml si toho, že jsem váhu upravila aspoň na 51, postupně 55 kg. Momentálně mám sice 60 kg, ale je to stále lepší než těch 48 kg. Navíc mne přítel, Francouz, naučil dobrému jídlu, takže snad to u mne momentálně nehrozí.
    A proč jsem tak nějak přestala jíst? Protože jsem byla hloupá holka, která chtěla, aby si jí ostatní všímali a litovali...
    Doufám, že tě to nepopadne znovu, opravdu to nemá cenu a ty jsi moc hezká holka!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi statečná, Nikol, žes to sem napsala. A jsem ráda, že jsi z toho "venku" (víme, že v hlavě to stejně bude naždy), kamarádka je zlatá, že ti takhle dokázala pomoct.

      Vymazat
  8. Myslím, že takový článek může jen prospět, ale jsi fakt odvážná a klobouk dolů! Překvapuje mě kolik lidí to má. I na gymplu jsme jednu měli (a ta na kapačkách skončila...), moje bývalá spolubydla tím taky trpěla... Nejhorší musí být ta bezradnost jako u všech psychických poruch. A to i bezradnost okolí, kteří jim nemají jak pomoct. A netuším jak z toho ven:( Veronika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! Také mám ve svém okolí pár slečen, které něčím takovým trpěly, takže to opravdu bohužel není žádná raritní záležitost :(. Chápu tvou bezradnost, pro mě bylo hrozné koukat se na moje ustarané rodiče, kteří nevěděli, co se mnou.

      Vymazat
  9. Podle mě si každý nese své břemeno a každý má svá tajemství. Je obdivuhodné, že se nebojíš o těch svých mluvit veřejně. Jak říkáš, možná se toho pocitu v hlavě nikdy nezbavíš... ale nemáš pocit, že jsi něco velkého dokázala?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, Naty...já nevím...já mám málokdy pocit, že jsem něco dokázala. Ale mám pocit, že dělám dobře a že pomáhám. To mi stačí, dělá mi to radost :).

      Vymazat
  10. Moc pěkně napsané.Je obdivuhodné,jak jsi dokázala tolik pocitů vměstnat do jednoho článku.A je to jedna velká pravda,jen opravdu silné osobnosti dokážou odolávat vlivům zvenčí...Tohle zažije v životě každý,ať už kvůli váze nebo něčemu jinému,co si potom díky tomu v sobě neseme celý život.Největší pozitivum je,že si to dokážeš přiznat,že to není pryč,stavíš se k tomu čelem a za to máš můj velký obdiv.Myslím si,že jsi silná osobnost....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Betty. Ano ano, přiznat si to je první velký krok. Moc děkuju, že si myslíš, že jsem silná osobnost, vážím si toho.

      Vymazat
  11. Taky jsem tohle zažila..dokonce dvakrát..ale nikdy to nezašlo tak daleko, že by potřebovala pomoc někoho jiného..pohledu do zrcadla a v hlavě cinkání "měla bys něco zhubnout" se asi už nikdy nezbavím

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vidíš, neřekla bych to do tebe. Tak snad jen přeju, ať to cinkání v hlavě není moc hlasité.

      Vymazat
  12. Já bych se jen zeptala - jak je nahlíženo na to, když nejíš prostě "ze zvyku"? Nijak cíleně nehubneš, ale prostě si odvykneš jíst. Třeba po nemoci kdy jsi doma a nic nejíš, nebo protože na to ani nemáš přes den čas. Zdravé to jistě není, ale do této kategorie to asi nespadá... ?
    Máš můj obdiv, že jsi se odvážila, určitě to pomůže i dalším.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych to sem neřadila. A podle mě stejně za čas člověk najede na starý režim a jí jako dřív :)

      Vymazat
  13. Určitě si nemyslím že jsi špatný člověk, ba naopak. Si silná dívka která chce bojovat a nebojí se to dát vědět světu. Také jsem měla ppp - bulimii, nebudu to tajit, protože to následně vyplyne z dalších slov. Nehubla jsem, spíš přibírala a nakekla jsem v obličeji. I to je stránka bulimie, ne hubnutí jak si někdo může myslet. Když jsem s tím chtěla skončit, měla jsem velké problémy dostat svůj metabolismus do normálu. Jsem ráda že jsem zvítězila nad sama sebou, ale stejně pořád myslím na štíhlost, asi se těch myšlenek nikdy nezbavím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, Marti. Můžeš být na sebe hrdá, že jsi vybojovala tuhle bitvu, není to lehké.

      Vymazat
  14. máš můj obdiv, že jsi o tom napsala, určitě to může někomu pomoci
    Něčím podobným jsem si taky prošla, cca před 5 lety - moje váha sice taky nebyla nijak anorektická ( asi 55 kg na 176 cm, na tu váhu jsem zhubla přibližně během půl roku, předtím jsem měla o 10 víc ), ale vyhublá jsem byla dost, a hlavní problém byl samozřejmě v hlavě, pořád jsem se vážila, myslela jen na jídlo, byla posedlá běháním a někdy jsem dokonce odmítla společnost kamarádek, které chtěly jít na vínko, protože to mělo moc kalorií.

    Taky jsem se z toho "dostala", ale jak píšeš, ten červíček v hlavě občas pořád hlodá..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! Doufám, že se už nikdy červíček nedostane k moci, drž se.

      Vymazat
  15. Páni, obdivuji tě, že jsi o tom dokázala mluvit tak otevřeně. Já jsem měla "bulimii" v 17-19 a bylo to hrozné. Nesnášela jsem každý centimetr svého těla, pila jsem projímadla jako večerní čaj a pak celou noc brečela a svíjela se v křečích na podlaze v koupelně, jícen jsem měla tak rozdrážděný, že jsem nemohla ani mluvit, a stejně jsem měla pocit, že prostě nejsem dost dobrá. Nakonec mi pomohl psychoterapeut, ale stejně nejsem úplně "zdravá", pořád se dost často trápím kvůli svojí váze a postavě, ale už naštěstí většinou umím ovládnout své "vnitřní běsy". Nejsmutnější ale je, že moc dobře vím, že ty "běsy" nikdy neodejdou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chápu tě, Val. Musel to být fakt těžký boj a bulimie je dos zákeřná věc z hlediska poškození zdraví. Doufám, že budeš mít svoje běsy už vždy pod kontrolou, silná jsi na to určitě dost.

      Vymazat
  16. Je dobře, že ses z toho dostala!

    Mně fixace vzhledem přijde už skoro zrůdná. A nejhorší je, že se to schovává za slova "zdravý životní styl" - v blogosféře fráze zcela legitimní, ale často maximálně překroucená.

    Co se týče lidí s PPP, budu asi tvrdá, ale patří to jaksi k rozežranosti (paradoxní slovo v téhle situaci) dnešní doby. Máme prostě možnost litovat sebe samotné.

    OdpovědětVymazat
  17. Já jsem nikdy s anorexií problémy neměla, ale určitý problémy s jídlem jo.. Prostě jsem byla fakt zoufalá, když jsem si dala třeba navíc byť jen lžíci něčeho, co jsem neměla v plánu. V tu chvíli jsem hned měla zkaženou náladu, chtělo se mi brečet, a tak jsem to nakonec ještě zajedla další tunou jídla protože už jsem to stejně pokazila.. No bylo to hrozný období, naštěstí už jsem normální a neřešim to..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, to vypadá na slušný nábeh na PPP...ještěže jsi to zastavila včas ;)

      Vymazat
  18. Krasne si to napisala a obdivujem ta za to. Ze si s tym dokazala ist von, lebo nie kazda ma na to "gule". Velky obdiv aj ze si to ako tak prekonala a dokazes byt a zdravej vahe. Ja som teraz pribrala, ale nie je mi az tak zle :) Nastastie, s tymto som problem nikdy nemala, ale tychto dievcat je mi aj trosku luto, lebo je velmi tazke sa z toho vyhrabat :/ Takze aj nadalej, vela stastia v tvojom boji :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc ti děkuju! Je super, že jsi se sebou spokojená, tak to má být ;)

      Vymazat
  19. Mě teda děsí, kolik slečen se tu přiznalo, že sice ne anorexie, ale deset kilo dole jen to hvízdlo a v tý chvíli jim tak nějak naštěstí seplo, že už nejsou pěkně štíhlý, ale šíleně vychrtlý a přestaly počítat kalorie každého půlkrajíčku chleba. Je naprosto zrůdný, jakou normou se stal kult vyretušovaných koček z časopisu. A kdyby šlo jen o něj, člověk nad tím mávne rukou, ať se modeling svým nesmyslným pozlátkem klidně baví, že stejně všichni vědí, že na té titulce je to Photoshop. Podporují to všechny ženy, které jsou známé, úspěšné, bohaté, píše se o nich a říká se, že jsou krásné. Nejen modelky, ale taky herečky nebo zpěvačky. Už dávno nezáleží na tom, jestli vůbec zpívat umíte, jak máte o deset kilo navíc, jste odepsané (čest Adele, která to ustála). Abyste si s grácií mohly dojít pro Oscara, musíte být hubená. Ony neuvěřitelně dřou, pro ně je výrobní nástroj vzhled, možná i spíš než talent. Ale taky mají armádu lidí, který se o ně v tomhle směru starají a když jste běžná studentka nebo běžný pracující člověk, tak můžete tak akorát odbýt tu školu nebo práci a pak myslíte nonstop furt na jídlo, protože o vás se nestará osobní trenér, dietolog a kuchař. Děsný.

    OdpovědětVymazat
  20. Wow, obdivujem Ťa, že si našla odvahu sa s niečím takým zveriť. Paradox dnešných dní je, že všade z médií na nás hľadia vychrtlé modelky a sme nútení prijímať kult prehnane štíhlych tiel, ale ak sa spýtate rozumných mužov (nie chlapcov), tak vám všetci povedia, že na žene sú najkrajšie jej krivky. Prajem si tak ako Ty, aby dievčatá boli silné a nepodliehali krutým módnym trendom.

    Veľmi pekne napísaný článok.

    OdpovědětVymazat
  21. Díky za článek. A jak se ti z toho povedlo dostat?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není zač. Pomalu, ale jistě - člověk ten hlad přestane zvládat a začne jíst. V podstatě jsou jen dvě cesty - tahle, nebo že to vydržíš a umřeš.

      Vymazat
  22. Hele, ja ti nevim, tlak medii - pokud vim, tak anorexie je predevsim docela tezka dusevni nemoc, ke ktere musi byt nejake povahove (uzkostna a perfekcionisticka osobnost, napriklad) ci rodinne (rodice, kteri na dite neumerne tlaci, aby bylo dokonale a tak dal) predispozice, ne? Holka s nadvahou bez podobnych zatezi si po prohlednuti par modnich casopisu ci blbych poznamkach spoluzaku mozna pobreci, mozna bude chvili drzet nejakou debilni dietu, mozna zacne zdraveji jist a cvicit, mozna mavne rukou, posle casopisy i posmevacky do hajzlu a spokojene sni dalsi venecek, ale rozhodne se u ni tezko rozjede anorexie.
    Aspon mi kdysi jedna pani psychiatricka povidala (podezirala me z anorexie, jenze ja jsem holt hodne hubena od prirody), ze ten zasadni problem u anorektiku, bulimiku i prejidacu je v povahovem nastaveni a rodine, to ostatni je pomerne podruzne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A jeste neco.
      Jak kdosi nahore zminuje "byt normalni neni in" tak bych se rada zeptala, co je to jako byt normalni? Nelze prece vyhlasit normou jeden typ tela, i maly rozdil v jeho stavbe muze delat uplne jiny vzhledovy efekt. Jina vec jsou nejake osobni esteticke ci sexualni preference, ale ty jsou take rozdilne.

      K tomu medialnimu obrazu k neexistenci vyretusovane krasy - hergofix uz, osoby na lesklych strankach prodavaji iluzi, ze po zakoupeni jejich vyrobku clovek bude taky tak stihly, krasny, mlady, bezstarostny a stastny, proto je dotazeny k nemoznosti. Nevim, proc se nad tim nekdo rozciluje nebo se tomu divi, tak funguje reklama, prodava iluzi dokonalosti, ktere clovek muze prave s jejich vyrobkem dosahnout. Tohle je dobre si pokazde pri pohledu na neco takoveho uvedomit a nenechat se tim nejak rozhodit. On stejne nikdo nazivo nevypada jako na fotkach nebo ve filmu.

      Vymazat
    2. Částečně máš pravdu - člověk musí být nějak predisponován, například, že má problém se sebehodnocením, ale to často u lídí s nadváhou bývá. A pak stačí nějaké faktory z okolí a věc je na světě. Stejně jako s mnoha věcmi - nedá se říct, kolik % je vrozené a kolik získané, to prostě nevíme. Proto by se podle mě měly minimalizovat všechny rizikové faktory.
      A přijde mi, že v dnešní době prostě existuje určitá "norma". Správný člověk je průměrně vysoký, průměrně štíhlý, průměrně hezký, heterosexuál, bílý a ateista bez tetování, dredů a piercingu :). Samozřejmě je to nadsázka, ale doufám, že je jasné, jak to myslím.
      Ano ano, bohužel spousta lidí v dnešní době je zmatená a myslí si, že Photoshop je realita.

      Vymazat
    3. Ano, okoli - nejblizsi okoli, tedy rodina a pratele. Media ve vzniku anorexie hraji prekvapive malou roli.
      Podle me by se mely minimalizovat ne rizikove faktory, ale spis provadet radikalni osvetu ohledne zdraveho stravovani, pohybu a hlavne zdraveho sebehodnoceni, ktere by v zadnem nemelo byt cele postaveno na te telesne casti - ano, telo by melo fungovat (ja osobne se ztotoznuji s idealem kalokaghatie:)), byt pokud mozno zdrave, ale jestli mu tady centimetr ubyva nebo chybi, to prece z nikoho nedela horsiho cloveka.
      Ale musim se priznat, ze je mi treba lito, kolik vidam tlustych deti, zvlast kdyz si zejmena u holcicek dokazu zive predstavit ten vyvoj tlusta holcicka -> hladovejici pubertacka -> zenska s nadvahou/v pasmu obezity z duvodu zniceni metabolismu stupidnimi dietami.

      Mimochodem, docela dobre stranky o poruchach prijmu potravy http://www.2medusa.com/
      Jedny z mala takovych, kde jsem videla opravdove obrazky nemocnych lidi a ne zfotosopovane fotky modelek. A ze jsou ty obrazky opravdu mnamka.

      Vymazat
    4. V něčem s tebou souhlasím, ale v něčem ne - není to tvoje vina, je z toho vidět, že jsi ničím podobným neprošla, tak není možné tomu zcela rozumět.

      Vymazat
    5. Kdyz me holt to minimalizovani rizikovych medialnich faktoru smrdi cenzurou :-) ne ze bych verila, ze tu mame neco jako svobodna media, ale prijde mi to jako spis odstranovani nasledku nez skutecne priciny.

      Vymazat
  23. Sweet blog! I found it while surfing around on Yahoo News.
    Do you have any suggestions on how to get listed in
    Yahoo News? I've been trying for a while but I never seem to get there! Thanks

    My website ... website

    OdpovědětVymazat
  24. Myslím, že je úžasný, že o tom dokážeš psát, pevně věřím, že to někomu pomůže. Sama jsem v patnácti neměla daleko k tomu, abych do něčeho podobného spadla, díkybohu převládla touha cvičit, takže ačkoliv jsem na svojí vejšku poměrně široká, aspoň se jedná z většiny o svaly. Bohužel s kulatým obličejem a nafouklými tvářemi nic nenadělám, ale jsem s ním už smířená, právě ty syslíky mě do toho málem dostaly, zarazila jsem se včas, dostala jsem se do stádia nejedení odpoledne a výčitek z jídla, mamka to zpozorovala hodně brzo a dávala na mě dost pozor.

    V dnešní době je hrozně jednoduchý, aby se to v hlavě takhle pomotalo, když na člověka z každý obálky časopisu zírá hubená modelka a na internetu dnes a denně cupují "těžkotonážní" Ewu Farnou za to, že nemá modelkovský míry, i když mně třeba její postava přijde super, ženská, normální. Časopisy začínají být schizofrenické, na jedné stránce si člověk přečte, jak mají chlapi rádi křivky a ať je za ně člověk rád, o tři stránky později je představená nejnovější dieta.

    Je vidět, že jsi z toho venku, když jsme se potkaly, připadala jsem si vedle Tebe jak vedle celebrity, krásný vlasy i pleť, štíhlá, ale ne vychrtlá postava, v životě bych neřekla, žes něčím takovým trpěla a moc a moc držím palce, ať se Ti to nikdy nevrátí!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za všechny vaše komentáře, moc mě těší!