čtvrtek 7. července 2016

Rok v práci - jak to šlo?

Ahoj všichni!

Slíbila jsem vám souhrnný článek za delší dobu v práci, proto právě teď nastává ten pravý čas. Pracovat jsem začala v srpnu 2015, proto se nyní blíží přesně roční výročí. Tak se na to jdeme mrknout!



Co mě nepřekvapilo?

1. Že to bude těžký.

Jako každý začátek, hodně stresu, hodně nových věcí, zmatek, strach.

2. Že ztloustnu.

Souvisí s bodem 1. Stres u mě implikuje hlad a hlad implikuje žraní.

3. Že budu ze zdravotnictví nešťastná.

Já jsem tak nějak uvnitř tušila, že ten systém je v háji, ale doufala jsem, že to bude lepší. Bohužel se ale splnilo to, že zdravotnictví je v neskutečném rozkladu a že být součástí toho systému a plně si to uvědomovat je hrozně frustrující.

4. Úleva
Úleva, že se nemusíte učit na zkoušky, že nemáte strach, že se nestihnete naučit tolik a tolik otázek...

5. Že si přijdu úplně blbá
Těsně po škole máte pocit, že neumíte nic...což se vám v praxi potvrdí, a proto radím - nestresujte se. Vše se naučíte v praxi a za pochodu. Mě to tedy sice nepřekvapilo, ale vyděsilo, a zároveň jsem se cítila trapně

Co mě překvapilo?

1. Jak málo času mám.
Abych si vydělala dostatek peněz na živobytí, tak musím mít dvě práce, což znamená někdy i 300 hodin měsíčně. Myslela jsem si, že život po škole bude snažší a méně náročný, ovšem opak je pravdou. Je to možná dokonce stejné v množství času, jen to má jiný charakter.

2. Že to blbě zvládám.
Já bych moc chtěla být silná optimistická žena, co vše zvládá s úsměvem, ničeho se nebojí a nepochybuje o sobě. Fskutečnosti jsem se ale hodně nabrečela, zažila několik záchvatů úzkosti, panikařila...přemýšlela, že jestli mě teď přejede auto, tak aspoň nebudu muset se ztrapňovat v práci svojí nevědomostí. 

3. Že existují ještě normální lidi...
...ve zdravotnictví. Že můžete mít naprosto skvělou primářku, která je perfektní nejeb odborně, ale i lidsky. Že můžete mít kolegy, co jsou normální, dokážou komunikovat jak s pacienty, tak ostatními lidmi a nepůsobí jako uzlíček komplexů zralý pro doktora Chocholouška. Překvapilo mě, jaký se u nás v práci sešel kolektiv a to je jeden z velkých důvodů, proč tu vlastně jsem a proč si téhle práce vážím.

4. Na kolika místech se dělá špatná medicína
Normálně mám strach někoho ze svého okolí poslat k doktorovi. Nechci tím vinit jedince, je to chyba systému, začíná to už od toho, co za lidi se pro studium medicíny vybírá, kdo ty lidi vede, jaké jsou jejich podmínky - množství faktorů, které může nakonec způsobit to, že se někde na pacienta úplně vykašlou nebo dělají věci, nad kterými kroutíte hlavou. Často z rukou slovutných profesorů, docentů a lidí s bohatou profesionální pověstí.

5. Že i když se snažíte mít pozitivní přístup, tak vás sestry rády mít nebudou
Já jsem nikdy nebyla ten typ, co by považoval zdravotní sestry za nižší tvory, jejich práce si vážím a snažila jsem se k nim chovat hezky a respektovat je. No, prostě někdy ani to nestačí...stejně si budou myslet svoje.

6. Že se mě to strašně dotýká.
Myslíte si, že máte profesionální odstup, ale prd....vaše práce žije v hlavě s vámi. Kolikrát se v noci budím a myslím na pacienty, přemýšlím o nich ve volném čase, vzpomínky na některé případy mě provázejí stále, i mimo pracovní dobu. Nikdy jsem se nechtěla litovat a jsem trochu alergická na to tragické "oooooh", které se ozve, když řeknete, že pracujete na onkologii - ale pak jsem si musela přiznat, že to vlastně náročné pro mě je, ačkoliv já tam nejsem ta, kdo má rakovinu. 

7. Že se budu za práci stydět
Víte, někdy mám sto chutí říkat lidem, že jsem letuška. Prostě ta moje slavná práce je specifická. Nejen, že jste doktorka, čímž automaticky působíte strašně chytře a váženě, ale navíc na onkologii, och, jak důležitá práce, to tě obdivuju....no a ve skutečnosti jste jenom mladá holka, co se snaží nezbláznit se, neztrapňovat se před sestrama a nehodit si mašli z toho, že nemá hodinu volného času. Na tom, že si doma brečíte do polštáře, jak to nedáváte, není nic váženého. 
Navíc - často si kvůli takhle výlučné práci připadáte mezi ostatními jako exot. Speciální druh. Na každý dotaz "jak bylo v práci?" máte odpověď plnou nemocí a smrti - přijde vám pak blbé vytahovat to před kamarády a blízkými na nedělním obědě, takže můžete říkat maximálně "jo, dobrý."

8. Že budu časem něco málo zvládat.
Za tohle vděčím svým kolegům a mojí primářce, kteří mě fantasticky vedou a pomáhají mi se něco naučit. Já nikdy nevěřila, že budu moct pracovat sama nebo - nedej bože - sloužit noční služby. Že budu někdy vědět odpověď na medicínskou otázku. Ale teď už občas zvládnu něco udělat, vymyslím, jaké léky by šlo dát, minimálně mě to aspoň napadne...poslední dva týdny jsem dokonce obstarávala oddělení o 25 pacientech sama (i když s radami primářky, samozřejmě). 

9. Že objevím svoji přínosnou stránku.
Já rozhodně nikdy nebudu ten nejlepší odborník, existuje mnoho chytřejších a schopnějších. Myslím ale, že jsem docela dobrá v komunikaci, takže nejsem v medicíně úplně zbytečná a ztracená. A mám z toho radost, že aspoň něco mám!

10. Že rodiny jsou skoro vždy horší než pacient.
Jestli něco v práci vyčerpává nejvíc, tak jsou to rodiny pacientů. Nevím, čím to je, ale málokdo má dnes reálnou představu o tom, jak funguje lidské tělo a jaké jsou jeho limity. Málokdo dnes dokáže akceptovat smrt jako přirozenou součást života - a často i vysvobození. Místo toho máme internet a hromadu hloupých keců, kterým věříme. Ztrácíme tak styk s realitou a častokrát i krátící se čas se svými nejbližšími.



Nejsem si jistá, jak článek působí, chtěla bych, aby vám připadal vlastně neutrální. Nedokážu stoprocentně říct, že jsem v práci šťastná, že bych z ní měla každý den radost a pokaždé se tam těšila. Ničí mě ten systém, ničí mě finance, ničí mě to, že se cítím odtržená od ostatních "normálních lidí", ničí mě nedostatek volného času, ničí mě stres a drtí mě zodpovědnost a strach.

Zároveň jsem ale šťastná za super kolektiv, za tu nejlepší šéfku, kterou bych si mohla přát, za to, že mě tu nikdo nevykořisťuje a nešlape mi po hlavě, za to, že je ta práce pestrá a především, že má smysl a cítím, že dělám něco, co má význam. Mám v sobě tak nějak uvnitř touhu dělat dobro a zajistit světový mír :) a takhle mám alespoň pocit, že dělám tu svoji malou část.

V příštím článku pak nachytám souhrn vašich otázek, které můžete psát sem do komentářů nebo na facebook!

Těším se na ně :).

Krásný čtvrteční večer! (ve službě...:D)

IYF








37 komentářů:

  1. Ahoj a děkuji za Tvůj článek. Mám podobné pocity u sebe, jen je moje práce tak na prd, že ji musím změnit (stručně -velice nefunkční vedení, nízký plat, časté přesčasy zadarmo, nevděčná práce).
    Přeji Ti hodně zdaru, aby jsi se zdárně vypořádala s nefunkčním systémem a aby se Ti dařilo :))

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  3. Velice vyčerpávající článek, já ještě studuji ale z tvého článku do mě vešli pocity bezradnosti a docela se obávám že po škole přijdou daleko horší časy a nebude to jednoduché jak si představuji. Zdravotnictví u nás je jeden velký otazník, hold jsou bohužel jiné důležitější věci pro naše poslance než zdraví národa, což je dost smutné. S penězi je to ve všech sektorech na prd. Vždyť v médiích stále ukazují průměrné platy ale kdo z běžných lidí to má. Následně ať se nediví že nemáme dostatek lékařů a celkově ostatních dobrých kvalifikovaných lidí když většina raději odpluje do zahraničí. Jenom jsem zvědava jak to bude za několik let.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, bezdradnost, tak to určitě nemyslím! Bohužel ta práce je náročná a systém člověku šlape na hlavu, zdravotnictví zkrátka není prioritou našich vlád, což je smutné a odráží to hodnoty národa...na druhou stranu ta práce má význam a budeš z ní mít dobrý pocit.

      Vymazat
  4. Mám mezi známými dva čerstvé absolventy medicíny. Ještě do práce nenastoupili, protože si chtějí udělat jazykový certifikát a jít do Německa, kde měli minulé léto nějakou praxi. Na jednu stranu nechápu, že se jim chce učit jazyk a jít zcela do neznáma, na druhou to chápu, protože co jsem tak od nich postřehla, práce v ČR se jim přímo hnusí. Jaký je tvůj názor na to? Je lepší zmizet jinam?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Odpovím v samostatném článku, ale je to jako se vším - všechno má svá pro a proti :).

      Vymazat
  5. Neviem co si mam mysliet o bode 7:) Som letuska, no, asi neposobime nijak chytro, ale medzi letuskami su ludia najroznejsieho vzdelania, a mozno sa ta praca nezda byt super dolezita, ale svet proste potrebuje lekarky aj letusky, upratovacky aj ucitelky...nikdy by mi nenapadlo pozerat sa na niekoho zvchu alebo povazovat jeho povolanie za menejcenne alebo podradnejsie ako moje.
    Inak, mozem sa pochvalit tym, ze na zivobytie si zarobim bez problemov v tej jednej praci a som v nej aj stastna, co je asi najdolezitejsie :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že Kristy to nemyslela určitě tak, že se dívá z vrchu na letušky atp., ale v tom smyslu, že profese lékařů je opředena spoustou předsudků a lidi mají zkreslenou představu, co to vše obnáší a dalších souvislostech... P.S. sorry, že odpovídám na blogu, kt není můj :o))))

      Vymazat
    2. Yay, je to přesně jako říká Ája, vůbec si nemyslím, že je nějaké povolání méněcenné, naopak - každý, kdo dělá svou práci dobře a poctivě je moc potřebný! Nesrovnávám povolání a nemyslím si, že jedno je důležitější, ne druhé. Ale jsou to spíš právě ty předsudky apod, co píše Ája. Každopádně držím palce a jsem moc ráda, žě te práce baví!

      Vymazat
  6. Držím palce, ten start - jsem učitelka, měla jsem to podobné, jen jsem šla na první rok učení až se dvěma malými dětmi, nejhorší rok života, úzkosti, pláč - ALE - snažím se, dělám, co můžu, ale už nešidím sebe a rodinu (nespokojený, nešťastný, zahořklý člověk být nechci), i když dost přesčasů za nicmoc peníze tu je, ale taky benefity, které se snažím nepřehlížet a je to rok od roku lepší (já mám za sebou právě 4).
    Hodně štěstí!
    P.S,. - K medicíně a lékařům přistupuju s pokorou a slušností, taky jich mám pár mezi příbuznými, známými. Na druhou stranu vím, že někdy je to děsběs (podobně jako ve školství - systém hrůza, zastaralé postupy ap.), takže ne vždy je v tom přístupu i důvěra - a ne vždy slušnost z jejich strany. Ale to je ve všech profesích - všechno je o konkrétních lidech, vždycky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, jsi moc hodná! Taky ti držím palce, musí tě to stát hodně nervů, ale jsi dobrá, že jsi to dokázala a vydržela už tak dlouho.

      Vymazat
  7. Jsi skvela a ja te obdivuju. Ne jen za to, ze jsi tuhle silenou skolu dostudovala (ja tam vydrzela rok a pul, takze aspon trochu vim, o cem mluvim), ani za to, ze jsi schopna v neuveritelne zdrcujicim prostredi ceskeho zdravotnictvi (a jeste k tomu na onkologii) pracovat, ale hlavne pro to, ze jsi porad normalni a (aspon podle blogu) si nehrajes na bohyni, a dokazes priznat i ty spatne chvilky a pocity. Prosim, bud na sebe hrda, jsi jedna z velmi mala, kdo toto dokazal!!! Preju ti, aby bylo jenom lip, pacienti meli rozum a jejich rodiny taky, penez bylo vic a casu tez! Jeste jednou, JSI SKVELA :)
    Hezky den, Sima :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teda, já jsem se dojala, moc ti děkuju :)! Já se právě snažím být upřímná, v dnešním světě,kdy všechno na sociálních sítí a blozích je dokonalé může člověk propadat beznaději, že jeho život takový enní - přitom reálně ale žádný není bez chyb. Takže já představu rádoby dokonalého světa prezentovat nehodlám a raději přiznám vlastní chyby a slabosti :).

      Vymazat
  8. Úplně skvělý článek, smekám před tvou upřímností a schopností popsat realitu a současně vyjádřit své pocity, navíc vtipnou a inteligentní formou. Věřím, že to dotáhneš hodně daleko, protože lékaře jako ty, naše zdravotnictví potřebuje. Také si myslím, že lidé zapomněli, že smrt je přirozenou součastí života. Přeju ti hodně štěstí a sil samozřejmě. A zajímalo by mě, jak to děláš, že se nezblázníš, když celý den vlastně trávíš mezi lidmi, kteří jsou na pomezí života a smrti. Neumím si to představit a asi bych z toho měla takový trauma, že bych nedokázala psát beauty blog.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Áji :)! Snažila jsem se být upřímná :). A na otázku odpovím v souhrnném článku ;ú.

      Vymazat
  9. Mě by zajímalo, co by jsi si zpětně zvolila za vysokou, kdyby jsi měla volbu jít naprosto kamkoliv. Šla by jsi opět na medicínu nebo bys přemýšlela o nějaké jiné vysoké?

    Tvůj článek mě donutil k zamyšlení, jak to je u nás a jak to může být v ostatních zemích. Držím pěsti, ať už to je vše jen lepší))

    OdpovědětVymazat
  10. A co změnit obor? Pokud vás to tak decimuje, nebylo by lepší se poohlédnout po jiné specializaci? Všechno taky není pro každého a podle mě není normální se z toho tak hroutit. Já pracuju jako anestezioložka - intenzivistka, jezdím i se záchrannou službou a to už by bylo po mně, kdybych si tu práci tolik zabírala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A proč bych měla měnit obor? Na nějaký, co mě ani trochu nezajímá? To rozhodně radost z práce výrazně zlepší :). Já si samozřejmě obor vybrala podle toho, co me zajímá, není to, že by na mě zbyl.

      Vymazat
    2. Pokud jste chtěla být dětská hematoonkoložka, ale zbyla na vás dospělá onkologie, přičemž trpící senior Vás sebere více, než umírající dítě, asi nebyl výběr specializace zrovna trefa do černého.

      Vymazat
    3. Na me nic nezbylo. Ja jsem se na dospelou onkologii prihlasila, vzali me, jsem tam. Konec pribehu.

      Vymazat
    4. Aha, takže o dětskou hematoonko jste vlastně vůbec nestála, i když by vás brali všema deseti, i s na Ph.D., že?

      Vymazat
    5. No ja nasledne nabidku odmitla, takze tak.

      Vymazat
  11. Tak potom nechápu ten výčet potíží v celém článku. Měla jsem kolegy, které daný obor zajímal, ale prostě se na něj nehodili, byl to pro ně jen stres. V jiném oboru se cítili líp. Je to jen práce, netřeba to tak řešit, dle mého názoru.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mne prijde lepsi delat obor, ktery me zajima, nez takovy, co me nezajima. To je zas muj nazor. To radeji delat uplne jinou praci, nez v medicine a jeste neco, co me ani trochu nezajima.

      Vymazat
  12. Máš můj obdiv :) Vážně. Já se pohybuju úplně v jiném oboru, asi tedy "veselejším", ale chápu ty pocity začátku, ono se všechno snad časem poddá. Smutné to je hlavně se zdravotnictvím jako celkem a taky s penězi... A ad komentář nade mnou - ono jaksi "neřešit" pacienty, kteří jsou vážně nemocní, je asi něco docela jiného, než neřešit šéfa, co má občas blbý kecy, že...

    OdpovědětVymazat
  13. Začátky jsou vždy těžké. Držím palce, aby se vše v dobré obrátilo.

    OdpovědětVymazat
  14. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  15. Pokus c.2 -lebo pisem ako tatar...
    Clanok vystizny...mam takmer rovnake pocity...po troch rokoch som si stanovila priority a snazim sa ich dodrziavat a nepretazovat sa (haha) ak sa to da...niezeby som svoju pracu neznasala len sa clovek pyta ci mu ten stres zo zodpovednosti...systemu...atd. stoji zato...dala som sa na atest zo vseob. lekarstva a dufam v svetlejsiu buducnost :-) uvidime...viem, ze to hovori vela ludi ale ja bez lutovania sa tvrdim, ze uz by som sa na to nedala a v druhom rocniku skoly som mala pocuvat svoje telo a pocity a odist...neplacem len konstatujem :-)

    OdpovědětVymazat
  16. Uff, asi chápu tvoje pocity, připomnělo mi to moje pracovní začátky a hlavně super šéfku, která je dodnes moje kamarádka. Hodně let jsem dělala jenom s papírama ve státním a s podivným vedením, ale furt mě to trochu bavilo. Když jsem se po půl roce vrátila z mateřský na částečný úvazek tak jsem zjistila, že moje priority jsou úplně někde jinde a kdybych si to měla v práci jen odsedět tak se asi zblázním. Za rok bych se tam měla vrátit z další mateřský a už ted´ vím , že chci zkusit něco ze sociální oblasti. Teším se na změnu , i když v životě změny nesnáším.

    OdpovědětVymazat
  17. Jinak jsem chtěla napsat, že je to super článek a ještě víc super je, že právě na onkologii můžou potkat pacienti někoho koho práce opravdu zajímá.

    OdpovědětVymazat
  18. Zlatíčko, všechno má své plusy a mínusy.
    Jsi statečná, chytrá, krásná a silná žena! Věřím, že i s těmi mínusy se popereš.
    Třeba to chvíli potrvá, ale pak jim to všem natřeš! :)

    Mám za sebou zkušebku. Poslední týden zkušební lhůty jsem měla dovolenou a když jsem se vrátila,
    tak mi bylo oznámeno, že holčina, co se mnou nastoupila dala výpověď.
    Tak a teď už nemám člověka, se kterým si můžu měnit směny :(

    Mít dva "pondělky" v týdnu je katastrofa... včerejšek byl den blbec a já se bojím toho,
    co tam na mě v pondělí bude čekat.

    Hurá do boje! :-*

    OdpovědětVymazat
  19. Nemám otázky, jen jsem chtěla poděkovat za článek. Jako vždycky vyvážený, všechna pro a proti bez příkras a jsem ráda, že vlastně můžu přes tebe nahlédnout do mysli lékaře. :-) Přijde mi jako chvilka, co jsi řešila věci kolem studia, brigády a teď už je to rok, co jsi v práci...? Letí to. Přeju hodně zdaru! Petra

    OdpovědětVymazat
  20. Tyjo:) super článek. A je perfektní že to dokážeš napsat upřímně a přitom to není stěžování.
    Pracuji v cestovních ruchu, ta odpovědnost a možnost chyb mě ničí a někdy bych si přála dělat u pásu než složitě vyplňovat formuláře a objednávat služby, řešit zapomenuté pasy atd. ale jeden spokojený klient mi vždy ukáže že to co dělám, dělám proto že to miluju. Je třeba si najít záchytný bod a zatím jít.

    Problém sjou finance, mám to zase naopak, na nic vedení, bohužel jako nevystudovaná holka v mizerném kraji bych všude dostala víc než o polovinu víc a tak tu tiše trpím:)

    OdpovědětVymazat
  21. Teda. Studuju čtvrtým rokem a když poslední rok vidím, jak to celé v reálu vypadá, vstávají mi vlasy hrůzou. Mám za sebou praxi na interně. Tam měl teď jeden doktor rok po škole sám na jedno oddělení celých čtrnáct dní. Prostě neuvěřitelnej hnus fialovej, tenhle systém. Vím, že profese lékaře je to pravé. Dokonce i ta interna by mě lákala jako obor. Vím, že to je náročné. Ale čeho je moc, toho je příliš a já se nechci zničit... Můj dotaz zní: Jak to, že ti z toho všeho ještě nehráblo? A jak zvládáš dvě práce, proboha?
    Drž se, ať se daří :)

    OdpovědětVymazat
  22. Pardon, vypadlo mi tam slovo mít. Nakonec tam snad sám nebyl, ale strašně dlouho se museli mladí doktoři ozývat, aby tohle ani v době dovolených neprošlo.

    OdpovědětVymazat
  23. Ahoj, máš můj obdiv, je ostuda, že lékař po škole (a vůbec jakýkoli) musí mít dvě práce, aby se uzivil, to je smutný. Jen malá poznámka k tomu, že dnes lidé neumí přijímat smrt, je to pravda, bohuzel i ze strany některých lékařů (vlastní zkušenost), kteří místo, aby řekli, uz pro vas nemame co udelat, nechcete raději umřít v klidu doma, se dál marně pokouší bojovat, i kdyz je ta cesta u konce...

    OdpovědětVymazat
  24. Tenhle článek mi mluví z duše, dělám ve zdravotnictví, ale v jiném oboru. Během 12 měsíců jsem nabrala přes 12 kilo, chodila domů s oteklýma nohama a úzkostí z vedoucí. Osobně obdivuji výdrž, já to přesně po roce vzdala a jdu do zahraničí. Finanční ohodnocení je tady až směšný a systém se pomalu hroutí. Nemyslim, že mimo ČR najdu zemi zaslíbenou, stále jsme považovaní za ty z východu a někteří pacienti si od někoho takového nedají poradit, vyšetřit atd., ale v tomhle pracovat jednoduše nechci. Naštěstí kolektiv nebyl tak super, takže mi nemuselo být ani líto, že tu nechávám úžasný lidi :).
    přeji hodně štěstí do dalších let :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za všechny vaše komentáře, moc mě těší!