čtvrtek 19. dubna 2018

Dva a půl roku doktorem...a spousta změn!

Ahoj všichni!

Jak už jste jistě pochopili, dneska to o kosmetice nebude :). Pomalu se blíží červen a to si vždycky vzpomenu na svoje poslední státnice a časy na medicíně. A pak mi dojde, že už skoro tři roky pracuju a nechce se mi to věřit. Vážně je to už tak dlouho?
  Ke konci loňského roku jsem udělala důležitý profesní krok. Rozhodla jsem se skončit ve staré práci a přesunout se jinam. Nechci příliš rozmazávat důvody odchodu dopodrobna, ale je pravda, že předchozí pracoviště se proměnilo z nemocnice, za kterou bych dýchala v místo, kde se mi dělalo špatně od žaludku a měla jsem pocity úzkosti. Mám ve svém životě, ať už osobním či pracovním, ráda férovost a rovný přístup bez lží...čehož se mi přestalo dostávat. Přestala jsem věřit svojí nadřízené a nelíbilo se mi míchání osobních věcí s pracovními. V každém případě mě ale Pleš hodně naučila a je to tam krásný :). Zároveň tam pracují moc hodní doktoři, se kterými jsme tvořili skvělý kolektiv. 
  Po dvouleté zkušenosti na kopci v přírodě jsem se nechala přitáhnout svojí alma mater...a pracuji v kolosu. Nutno ale říct, že za dosavadních pět měsíců jsem si osvědčila, že změnit místo bylo nejlepší rozhodnutí. Je to tady někdy záhul, ale strašně moc se toho naučím, mám super kolektiv a funguje tu komunikace na rovinu. Zároveň zde máme také určitý finanční standard (zlaté platové tabulky :) a můj přímý nadřízený je muž - tedy žádné tlaky ani zbytečné emoce :).


  Hodně tu potkávám mediky, a to se mi tedy dělá trochu špatně. Někdy z toho, že bych nechtěla být na jejich místě, někdy z toho, že se chovají fakt divně. Nicméně moje studijní léta mě pronásledují, protože teď nejenže vyřizuju pracovní záležitosti se svými bývalými kantory, ale dokonce jim můžu koukat do talíře u oběda. Je to fakt zvláštní pocit být najednou "kolegové". Připadám si proti nim vždycky jako pětiletá pakárna. 
  Dosavadní čas v práci mě toho hodně naučil a taky jsem si ujasnila svoje priority. Práce mě těší a zajímá mě, ráda se dozvídám věci navíc a snažím se zdokonalovat - vše je ale otázka zkušeností, takže mě čeká ještě dlouhá - a dokonce nikdy nekončící - cesta. Onkologie je nesmírně zajímavá a i když je to někdy psychicky hodně náročné, tak to stojí za to.
  Být doktorem má spoustu výhod i nevýhod. Peníze, byrokracie, přetížení - ať už psychické či fyzické, obrovská míra zodpovědnosti...ale na druhou stranu máte v praktickém životě uplatnitelné znalosti, nenecháte se opít rohlíkem a když už je ten den moc těžkej, tak si můžete předepsat fetu, kolik chcete :).


  Konkrétně v onkologii ovšem může být přemíra znalostí na škodu. Někdy si říkám, zda není lepší být laik, který nemá zkušenosti a neví, zda je daná diagnóza "špatná" nebo "dobrá", a to mu usnadňuje držet si nějakou naději. Zatímco jako onkolog kouknete a víceméně vidíte. Když pak nedejbože nějaká diagnóza potká někoho ve vašem okolí, tak máte zcela reálnou představu toho, jak to dopadne...a to je někdy dobře a někdy špatně.
  I po třech letech nevím, jak bych odpověděla na otázku, jestli bych medicínu někomu doporučila. Takhle. Musíte to milovat. Jak se říká: "Find what you love and let it kill you." Jestli to nebudete mít ani trochu rádi, budete trpět, protože to bude těžký. Samozřejmě, můžete si vybrat pohodlnější obor, může vám tatínek přenechat vybavenou ordinaci, dá se to dělat jednodušeji. Ale pokud jste klasický nemocniční mudla, musíte to mít rádi. 



  Jestli mě něco aspoň trošku hřeje tak to, že dělám alespoň něco pro lidi. Často se dívám kolem sebe, ať už na televizi, do novin nebo prostě na ulici a vidím lidské utrpení. Lidé, co jsou staří, sami, chudí, ve složité životní situaci...nejradši bych všem na světě pomohla, ale to nejde, to je jasné. Když ale pracuju v medicíně, tak mám pocit, že se aspoň trošinku podílím na tom celosvětovém dobru a dělám "svoji část". Aspoň něco málo.
  Dost ale vážných keců :). Medicína je dvousečná a nedokážu na to nahlédnout jen z jedné perspektivy. Jsem ráda, že ji dělám a jsem ráda, že můžu být na tom nejlepší pracovišti. Vždycky ale budu usilovat hlavně o balanc mezi pracovním a osobním životem a hlavně...chci zůstat normální :).


Máte nějaké dotazy ohledně práce? Ráda zodpovím v komentářích či mailu. Komunikačních kanálů je dost, využijte je :).

Mějte se!

IYF

6 komentářů:

  1. Veľký obdiv! Najmä kvôli onkológií. Ja som tam mala povinnú cirkuláciu v marci a bolo to pre mňa veľmi ťažké a náročné. Nech sa darí :)

    OdpovědětVymazat
  2. Taky velký obdiv a děkuji za to co vy lékaři děláte:)

    OdpovědětVymazat
  3. Držím palce, ať se máš v nové práci pořád co nejlépe a gratuluju k rozhodnutí, které určitě nebylo jednoduché!

    BTW: Byl by Lexaurinek, Mirtazapinek nebo Neurolek? :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Hlavně ať jsi spokojená! Kolektiv dělá hodně, to je jasné. Někteří lidé se navíc dokáží velmi dobře a dlouhodobě přetvařovat. Pokud je to nadřízený, o to horší to může být. Jsou bohužel situace, kdy člověk musí prostě zatnout zuby, ale pokud je to alespoň trochu možné, je lepší jít se vztyčenou hlavou dál a nic si nevyčítat. Všude to není stejné. Nikde to nebude ideál. Ale může se to alespoň ideálu blížit. Držím Ti palce!

    OdpovědětVymazat
  5. Já končím medinu příští rok a dost by mě zajímal proces hledání místa samotného. Psala jsi jen na oddělení, které mělo vyvěšenou poptávku, nebo všude, kde se ti to líbilo? Jen mail s CV, nebo jsi tam chodila o osobně..? Pak by mě zajímal průběh pohovoru - na co je tak dobré se připravit, je něco, co tě zaskočilo? Jaké byly první dny v práci? Mě by toho zajímalo tolik:) každopádně držím palce!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za tip, určitě na to sepíšu článek ;)

      Vymazat

Děkuji za všechny vaše komentáře, moc mě těší!